Jelikož sázka je sázka a koště není můj oblíbený pokrm, došlo k nejhoršímu - psát o sobě, což je pomalu neslušnost. Narodil jsem se v září po válce, po té druhé, v Teplicích. Dětství jsem měl pohodové, jelikož rodiče nic nezakazovali, a co zakázali, to jsem stejně udělal. Takže jsem měl hodně povolenou uzdu. Klukovských radovánek bylo ažaž. Do 14 let jsem, až na malé výjimky, vůbec nesportoval, což jsem si v budoucnosti bohatě vynahradil. Ve 14 letech jsem viděl s kamarádem film Romulus a Remus a chtěli jsme vypadat jako hlavní postavy filmu, tehdy známí kulturisté. A přihlásili jsme se do vzpírání, bylo to moje první setkání se sportem. Chodili jsme tam rok a poté toho oba zanechali. V době, kdy jsem se učil na frézaře, jsem nedělal žádný sport. A pak přišlo mé druhé a osudové setkání se sportem. Přihlásil jsem se na Letné do oddílu zápasu řecko-římského. Tady jsem vydržel trochu déle, 18 let. I nějaké ty úspěchy byly a hlavně dobrá parta. Dvakrát mistři republiky v družstvech a v jednotlivcích 6x druhý v mistrovství republiky. Vojnu jsem si odkroutil v Dukle Hodonín a Trenčín. Po vojně jsem nastoupil do sklárny v Řetenicích, kde jsem byl 25 let. V této době jsem si postupně pořídil dvě manželky (jelikož mnohoženství je u nás zakázáno), tři děti a zkoušku z dospělosti. V roce 1995 jsem začal podnikat. Touto činností se zabývám do dnešního dne, zaplať pánbůh. V roce 2004 přišlo třetí a asi poslední mé setkání se sportem. Byl jsem osloven Martinem Richterem, zda bych se s partou amatérských nadšenců nechtěl zúčastnit běhu kolem Doubravky – BĚKODO. Od této doby se pravidelně zúčastňuji za Spolek amatérských nadšenců těchto běžeckých závodů i různých dálkových běhů v republice. Pokud mně bude zdraví sloužit, všechny své zbylé síly napnu pro čest a slávu SPONY. S pozdravem Váš běžec dlouhých tratí.

Jako je kapitán nehrající, křesťan nepraktikující, agent spící, většina mlčící, tak já jsem Sponař neběžící, avšak pozorující.

Nerad píšu něco o sobě, od toho jsou tady jiní. To radši napíšu nějaký cestopísek nebo reportážičku. Jinak jsem strašně línej, ale závislost na endorfinech mě nutí se sem tam protáhnout. Taky bych za chvilku neprošel dveřma, že jo. Ale když se někde pěkně servu, tak se aspoň můžu pěkně nabaštit. V posledních letech, taky díky sranda týmu, se stále častěji ztrapňuju při různých závodech a zatím mi to nevadí. Jo, málem bych zapomněl, mám rád hory a lítání po nich, ať už po svých, na lyžích, na kole nebo i na motorce.

Přes letošní menší účast na závodech běžeckých i MTB bych se rád vrátil do kolotoče závodů o každé sobotě a někdy i neděli, jako "za mlada". Mojí hlavní disciplínou je MTB (crosscountry), ale časová tíseň mě donutila běhat a ono mě to docela chytlo, takže v letošním deníčku mám víc běhů než jízd. V běhu miluju crossy jako např. horský maraton v Novohradkách nebo každoroční svatováclavskou Milešovku. V MTB zase rakouská šleha Salzkammergut Trophy, asi největší mazec, co jsem kdy jel a rád se tam vracím. Běžecká ambice - silniční maraton pod 3:20, pokud letos nějaký vůbec bude

Snad jen, vím, že život je boj a ač chceme nebo ne, každý nějak bojujeme o to své místo na slunci .... A když mám pocit, že mě něco zmáhá a něco se nedaří, tak mám vyzkoušeno, že vždy mi pomohl sport ... Do běhání jsem se zamilovala naplno až nedávno a nějak už nejde přestat. Běh je pro mě to nejlepší antidepresivum na světě a pokud mi bude zdraví sloužit, chci si ho užívat co to jen půjde ... I když jsem ještě nikdy žádný pohár ani diplom nevyhrála, stejně se pokaždé cítím jako vítěz a to je moc důležité, mít ze života radost. A navíc, na všech těch menších či větších závodech, je spousta prima lidí a v pro tu chvíli si jsou všichni rovni a je úplně jedno, jestli je někdo popelář a nebo genetický inženýr, je jedno jak je kdo stár, jsou to všechno stejní blázni a to je moc fajn. Jsem ráda, že k nim můžu patřit i já.